TJ Loko Vltavín 2012 – FK Pšovka A 10:15 (2:2, 4:5, 1:5, 3:3)
Sestava: Vašek, Prejzek, Tyllner, Kuzmyk, Běhounek, Jakeš, Vihanová, Šmucr.
Branky: 5x Šmucr, 3x Kuzmyk, 2x Vašek, 2x Běhounek, 1x Tyllner, 1x Vihanová, 1x Prejzek.

Při vší úctě k soupeři… každý aspoň trochu zmotivovaný tým naší úrovně by musel tohle utkání vyhrát o 20 branek. Ale nestalo se, ukazuje se, že máme obrovské rezervy leckde. Zakončení jasných pozic, bránění jasných situací… a hlavně tedy hladovost a neústupnost. V tom jsme fakt špatní. V prvních částech jsme tak nedokázali využít tlaku, převahy a mnoha jasných šancí a naopak u vlastní branky jsme si počínali tak, že jsme dokázali dostat z minima šancí maximum gólů a výsledek byl vyrovnaný.

Pozitivní je, že jsme nejlepší výkon předvedli v závěrečné části, kdy už to opravdu vypadalo, že chceme vyhrát. Soupeř se v této části taky trochu zlepšil a dokázal se dlouhými odkopy dostávat od své branky… a tak se konečně bylo na co dívat. My jsme tam jeden gól doslova dotlačili přes asi 4 dorážky a to je přesně to, kam se chceme dostat. Přidat k fotbalové kvalitě i chuť, zaujetí a radost.

Hlavním bodem, na který jsme se v zápase měli zaměřovat, byly standardní situace… a potom spolupráce v týmu. Pochvalu mám za několik překvapivých rozehrávek rohových kopů nakrátko. A i ty auty se občas díky pohybu povedly. Co se týče spolupráce, tak bohužel bylo pozitivních momentů spíše málo. Ve druhé polovině zápasu to trochu zlepšil z pozice brankáře Miky, který dovedl kluky i slovně povzbudit. A protože to je schopnost, na kterou se momentálně zaměřujeme nejvíce, odnesl si ze zápasu kapitánskou pásku.

SK Slaný 2013 – FK Pšovka B 23:9 (5:4, 8:0, 7:3, 3:2)
Sestava: Beskleyny, Postl, Tvrdíková, Rodr, Saibic, Vojan, Veselý.
Branky: 4x Vojan, 1x Postl, 1x Rodr, 1x Saibic, 1x Veselý, 1x Beskleyny.

Bez šance. Bez běhání prostě nejde dělat sport. A bohužel po první relativně vyrovnané čtvrtině (kdy jsme ale zpětným pohledem měli v mnoha situacích uprostřed hřiště ukrutné štěstí, že se míč odrážel zpátky na naše kopačky) jsme už na hřišti byli spíše za kuželky a div jsme si nevykroutili krky, jak jsme koukali na soupeře, kterak kolem nás sem a tam běhají. To bylo pro mě obrovsky tristní, protože já sám jsem vždycky hrál obránce a prostě nemám v povaze nechat soupeře jen tak vstřelit gól. A my jsme naopak neměli v týmu nikoho, kdo by tomu gólu v naší síti chtěl nějak viditelně zabránit. Úniky 3 vs gólman, nebo dokonce gól vstřelený soupeřovým gólmanem po průniku (= rovném běhu) podél autové čáry. No já bych ten míč rozkousal… ale naši hráči bohužel ne a proto taky hrají za béčko. A brzy kdo ví, jestli…

Ájovi, Pepčovi, Zuzce samozřejmě chybí atletická vybavenost (ačkoli i Ája v jednom momentu při návratu do obrany předvedl, že to jde… ale musí se opravdu hodně chtít), což je poměrně podstatný handicap… úplně všem (i těm rychlým jako Vendys nebo Vojta) zase MNOHEM rychlejší (nebo v mnoha případech alespoň jakékoli) reakce na vývoj hry a s tím úplně jiné postavení na hřišti. V jedné fázi zápasu to sklouzlo k tomu, že se nám každý hráč postavil do jednoho koutu hřiště, náš brankář rozehrál na obsazeného obránce (případně ve snaze o dlouhý výkop na naše – zcela netečné – útočníky přímo na nohu čekajících soupeřů) a lovili jsme ze sítě. A pořád dokola, protože alespoň základní vnímání toho, co se děje na hřišti, zkrátka chybělo.

Bohužel se nebylo od čeho odrazit, protože o nějakém fotbalovém sebevědomí a spolupráci (ano, to je ten bod, na který jsme se měli zaměřovat) nemohla být vůbec řeč. Pochvaly úplně nevím, za co bych mohl udělit… s přimhouřením všech očí snad za to, že se Vendys snažil používat levačku, kterou dosud naprosto bojkotoval. Ale obecně asi spíš za to, že jsme nezmrzli a nikdo se nezranil.

Sportu zdar!